Znak obce Město Úštěk - oficiální stránky města

Jazykové verze a mapa stránek:

EnglishEnglish
DeutschDeutsch
Mapa stránek

Nápis stránek města
Hlavičkový nápis města Úštěk

MENU:








Zámky, hrady, zříceniny

Zámek Ploskovice


Fotogalerie, videopozvánka a situační mapa:

- fotogalerie

- videopozvánka / (soubor ke stažení ve formátu: *.wmv, délka: 6 minut, velikost: 15.0 Mb, rozlišení: 320x240)

- situační mapa

Popis zámku:

Zámek Ploskovice Ploskovický zámek byl postaven jako letní rezidence pro velkovévodkyni Annu Marii Františku Toskánskou na počátku 18. století, s arkádami a grottami ( umělými jeskyněmi) v zámeckém suterénu. Stavitelem byl s největší pravděpodobností vynikající barokní architekt a stavitel Kilián Ignác Diezenhofer. V polovině 19. století se Ploskovice staly soukromou rezidencí penzionovaného císaře Ferdinanda V.Habsburského, posledního korunovaného českého krále. Tehdy bylo přistavěno druhé patro a interiéry přizpůsobeny soudobým potřebám a vkusu. Vnitřní výzdoby se ujal jeden z nejvýznamnějších malířů českého romantismu Josef Navrátil. Od něho pochází většina nástěnných maleb.Po jeho boku zde také pracoval tehdy již věhlasný sochař Václav Levý. Po smrti Ferdinanda V. se zámku ujal císař František Josef I. V současné době jsou zámecké interiéry vybaveny mobiliářem druhorokokového původu, pocházejícím částečně z Pražského hradu a částečně z jiných severočeských zámků. Ploskovický zámek je obklopen rozsáhlým parkem, původně koncipovaným ve stylu Versailleských zahrad. Po roce 1918 zde bylo zřízeno letní sídlo ministerstva zahraničních věcí a mezi hosty patřili např. Edvard Beneš, Jan Masaryk, Indíra Gandhiová a další význačné osobnosti politického a kulturního života. V současné době je ve druhém patře připravována nová expozice s názvem Habsburkové a Čechy.

Expozice

Interiérová instalace poloviny 19. století - navozuje atmosféru letních pobytů penzionovaného císařského páru. Soubory obrazů, porcelánu a skla jsou doplněny nádhernými romantickými nástropními malbami českého malíře Josefa Navrátila a sochařskou výzdobou českého sochaře Václava Levého.
Suterén zámku - Nacházejí se zde umělé vodní barokní jeskyně grotty.

Otevírací doba:

duben: denně kromě pondělí 9.00 - 16.00

květen, červen: denně kromě pondělí 9.00 - 17.00

červenec, srpen: denně kromě pondělí 9.00 - 18.00

září: denně kromě pondělí 9.00 - 17.00

říjen: denně kromě pondělí 9.00 - 16.00 Jindy pouze po předchozí dohodě.

Vstupné:

Zámek:
40,- plné
20,- snížené
80,- cizinci plné
60,- cizinci snížené nebo s textem (český výklad +10,-/ks)

Grotty:
10,-Kč.

Prohlídkové okruhy:

S průvodcem, zámek: 50 min., nejvíce 25 návštěvníků, Grotty: 10 min., nejvíce 50 návštěvníků.

Další důležité informace:

- parkování do 200 m placené.
- zákaz fotografování a natáčení v interiérech zámku.
- rezervace prohlídek možná.
- možnost občerstvení.
- prodej upomínkových předmětů.
- bezbariérový přístup: vstupní vestibul zámku a umělé vodní jeskyně grotty


Zámek Libochovice


Fotogalerie, videopozvánka a situační mapa:

- fotogalerie

- videopozvánka / (soubor ke stažení ve formátu: *.wmv, délka: 8 minut, velikost: 18.8 Mb, rozlišení: 320x240)

- situační mapa

Popis zámku:

Zámek Libochovice - pohled ze zámecké zahrady Libochovice leží v malebné poloze na břehu řeky Ohře, zarámované z jižní strany středočeskou pahorkatinou a ze severu romantickým věncem kopců Českého středohoří. Výraznou krajinnou dominantu pak tvoří nedaleký hrad Házmburk.

První písemná zmínka o Libochovicích se však objevuje počátkem 13. století. Vznik městečka lze pravděpodobně hledat v době vlády krále Přemysla Otakara I. a po něm Václava I., jako důsledek snahy českých králů po zakládání nových sídel městského typu s podporovaným rozvojem různých řemesel. V této době zřejmě vzniklo z rozptýlené obce Libochovice „hrazené městečko“ s tvrzí.

Dějiny Libochovic byly v raném středověku úzce spjaty s hradem Házmburk, v té době zvaný Klapý. Hrad zabezpečoval a chránil panství vojensky a městečko Libochovice zajišťovalo panství ekonomicky – rozvojem řemesel a obchodu. V této době také zřejmě v Libochovicích vzniká nejprve dřevěná a posléze kamenná gotická tvrz. Ve svém obranném systému pravděpodobně využívala blízké řeky, neboť jinak byla postavena v úplné rovině.

Na počátku 14. století byl hrad Klapý královským majetkem. Král Jan Lucemburský již roku 1336 hrad Klapý a celé panství s městečkem Libochovice s tvrzí a okolními vesnicemi prodává Zbyňkovi Zajíci z Valdeka. Ten dal hrad upravit a podle tehdejší módy jej přejmenoval na Hassenburg.

Do osudů Libochovic významně zasáhlo období husitských válek. Mohutný hrad Házmburk na osamělém kopci byl na svoji dobu prakticky nedobytnou pevností, ale Libochovice byly roku 1424 husitským vojskem dobyty a vypáleny včetně tvrze. Po husitských válkách byly městečko i tvrz obnoveny.

Koncem 15. století však je opět tvrz uváděna jako zpustlá. Snad to souviselo s celkovým úpadkem držav pánů Zajíců. Opuštěný je v té době i hrad Házmburk a Zajícové roku 1558 prodávají libochovické panství Janovi staršímu z Lobkovic. Tím definitivně končí éra házmburská a vzniká panství libochovické.

Jan starší z Lobkovic dal na místě původní tvrze postavit jednopatrový renesanční zámek, jenž je dodnes zachován v půdorysech dnešní stavby. Bližší podrobnosti o stavbě se bohužel nezachovaly, ale podle doložených zpráv bylo na zámku 28 místností, což svědčí o poměrně rozsáhlé stavbě. Na žádost nového majitele panství byly Libochovice císařem Ferdinandem I. povýšeny na město.

Jiří z Lobkovic, který vedl českou katolickou opozici proti císaři Rudolfu II., byl roku 1594 zatčen pro velezradu a uvězněn na doživotí na hradě Loket. Veškerý jeho majetek byl zkonfiskován a spravován královskou komorou. Roku 1610 přešlo panství do vlastnictví Adama ze Šternberka, nejvyššího purkrabího.

V době třicetileté války panství velmi trpělo průchodem vojenských sborů jednotlivých válčících stran. Výrazně se snížil počet obyvatel, některé vesnice na panství zcela zanikly. A navíc postihl Libochovice v roce 1661 zhoubný požár, shořela polovina města a také zámek. Václav Vojtěch ze Šternberka prodává roku 1676 panství rakouskému šlechtici Gundakaru z Dietrichsteina.

Nový majitel panství přistoupil k rozsáhlé přestavbě požárem poničeného zámku. Rekonstrukcí byl pověřen italský stavitel Antonio Porta. Práce na přestavbě libochovického zámku byly zahájeny v roce 1683 a úspěšně byly dokončeny po sedmi letech.

Roku 1690 tak byl v Libochovicích dokončen raně barokní zámek, který nebyl od této doby výrazněji stavebně upravován. Drobné stavební úpravy v pozdějších dobách nikdy nepotlačily původní charakter stavby. Libochovický zámek tvoří mohutný, poněkud nepravidelný obdélník o dvou patrech. Zámek byl postaven na břehu řeky Ohře a právě jižní průčelí zdůrazňuje mohutnost a masivnost velkolepého šlechtického sídla na malém venkovském poddanském městečku.

V držení Dietrichsteinů zůstaly Libochovice až do roku 1858, kdy umírá poslední mužský potomek rodu Josef Dietrichstein. Veškerý jeho majetek zdědily jeho čtyři dcery.

Libochovice dostala nejstarší dcera Terezie, od roku 1849 provdaná za hraběte Jana Bedřicha Herbersteina ze starého štýrského šlechtického rodu. Ten však zemřel již roku 1861 a panství pak spravovala vdova Terezie.

Hraběnka Terezie Herbersteinová nechala v letech 1871 – 1874 provést četné úpravy zámku. Z této doby pochází úprava zámecké kaple s hrázděnou klenbou a příčkami v patře, schodiště ve východním křídle zámku z patra do salla terreny a úpravy Saturnova sálu, které poněkud zjednodušily Portovu výzdobu.

Po smrti hraběnky Terezie v roce 1895, zdědil Libochovice její jediný syn Josef Herberstein, který pokračoval v letech 1902-1912 v dalších úpravách zámku. Budova kaple byla (pokud to dispoziční řešení dovolovalo) vrácena do své barokní podoby, Saturnův sál byl opět vrácen co nejvíce Portově podobě, zámek je elektrifikován.

Zámecké nádvoří Josef Herberstein byl také vášnivým cestovatelem. Již v roce 1880 navštívil Egypt, Sýrii a Persii, v letech 1882 a 1888 pobýval v Indii a v letech 1912 – 1913 procestoval Súdán. Ze svých cest přivezl četné zoologické a etnografické sbírky.

Josef Herberstein i jeho otec Jan Bedřich Herberstein byli již představitelé šlechty, orientující se na nový způsob hospodaření. Poznali, že rozšíření zpracovatelského průmyslu v zemědělsky produkčním kraji je velmi vhodným způsobem podnikání. Nové postupy jsou zaváděny v zemědělství, a již tehdy vzniká na libochovicku tradice šlechtění osiv obilovin i květin.

To vše mělo pozitivní vliv na výnos panství a dovolilo rozsáhlé stavební práce na zámku na přelomu století, ale i například uspokojení cestovatelské vášně Josefa Herbersteina.

Po I. světové válce došlo za pozemkové reformy k podstatnému omezení pozemkového vlastnictví šlechty. Značná část herbersteinských velkostatků byla rozparcelována a rozdělena mezi bezzemky. I zde lze hledat důvod, proč v období mezi válkami nebyla zaznamenána žádná větší stavební ani jiná aktivita na zámku. Po roce 1945 byl zámek zkonfiskován a přešel do vlastnictví státu a v padesátých letech bylo rozhodnuto o zpřístupnění zámku veřejnosti. Po stavebních úpravách, restaurování fresek a obnově fasád byla vytvořena interiérová instalace, představující průřez jednotlivými historickými slohy a styly.

Bohatě zdobená Salla terrena, impozantní Saturnův sál, výškově prostupující dvěma patry, vrcholné baroko reprezentující ložnice, zámecká kaple, rokokový a empírový salonek – to je poukázka na malou část ze zámeckých komnat, které zvou k návštěvě.

Součástí zámeckého areálu je i zámecký park, založený roku 1690 českým zahradníkem Janem Tulipánem ve stylu francouzských zahrad. Park byl postupně rozšiřován a upravován až na dnešních 25 hektarů a který nabízí mnoho krásných zákoutí se spoustou dendrologických zajímavostí.

Expozice

Zámek Libochovice - Klasická interiérová instalace, představující průřez jednotlivými historickými slohy od pozdní renesance a vrcholného baroka až po styly 19. století. Sbírka vzácných nástěnných tapisérií a původních kachlových kamen. Cenné soubory skla a porcelánu, množství vzácných a hodnotných obrazů. Zámecká kaple.

Otevírací doba:

Poslední prohlídka začíná hodinu před koncem otevírací doby.

duben: sobota, neděle, svátky 9.00 - 16.00

květen, červen: denně kromě pondělí 9.00 - 17.00

červenec, srpen: denně kromě pondělí 9.00 - 18.00

září: denně kromě pondělí 9.00 - 17.00

říjen: sobota, neděle, svátky 9.00 - 16.00

Jindy pouze po předchozí dohodě.

Vstupné:

Historické interiéry
50,- plné
30,- snížené

Zámecké skleníky
10,-plné
5,- snížené
cizinci + 100 % (Při výkladu v cizí řeči).

Prohlídkové okruhy:

Interiéry: s průvodcem, 65 min., nejvíce 45 návštěvníků
Expozice o životě a díle J. E. Purkyně – 10,-Kč

Další důležité informace:

- parkování do 100 a 200 m zdarma.
- zákaz fotografování a natáčení v interiérech zámku.
- rezervace prohlídek možná.
- možnost občerstvení.
- prodej upomínkových předmětů.


Zámek Velké Březno


Fotogalerie, videopozvánka a situační mapa:

- fotogalerie

- videopozvánka / (soubor ke stažení ve formátu: *.wmv, délka: 5 minut, velikost: 12.2 Mb, rozlišení: 320x240)

- situační mapa

- oficální stránky zámku

Popis zámku:

Zámecká zahrada zámku Velké BřeznoNový zámek ve Velkém Březně, nacházející se na tom půvabnějším - pravém - břehu řeky Labe mezi Ústím nad Labem a Děčínem, dal v letech 1842-1845 vystavět hrabě Karel Chotek, nejvyšší purkrabí Království českého.

Původně empírový zámek byl v letech 1885-1910 přestavěn do novorenesanční podoby. Výsledkem této přestavby je vskutku půvabné venkovské sídlo s příjemnou atmosférou, která je navíc umocněna překrásným okolím Českého středohoří, do něhož je zámek citlivě zasazen.

Současná instalace zámeckých interiérů připomíná život rodiny Chotků, příslušníků staré české šlechty. Z této rodiny pocházela mimo jiné také Žofie, manželka Františka Ferdinanda d'Este, která byla spolu s ním zavražděna roku 1914 v Sarajevu. Návštěvnicky nejpoutavější částí interiéru je hlavní sál v prvním patře s převýšeným stropem, krbem a štukovou výzdobou a jídelní sál v přízemí hlavní budovy s novorenesančním, bohatě řezaným dřevěným obložením. Instalaci doplňuje knihovna a portrétní galerie rodiny Chotků.

Zámecký exteriér dotváří krásný a cenný přírodně krajinářský park s četnými druhy zajímavých dřevin.

Na zámku jsou umístěny výstavy: "Zajímavosti ze zámeckých depozitářů", kresby a akvarely z cest tří synů hraběte Chotka po Itálii 1. pol. 19. století.

Objekt je ve správě Památkového ústavu v Ústí nad Labem.

Expozice

Zámecké interiéry - dobový nábytek z konce 19.st.
Rodina Chotků - expozice o šlechtické rodině.
Zámecká zahrada - anglický park se vzácnými dřevinami.

Otevírací doba:

Poslední prohlídka začíná obvykle délku jedné prohlídky před koncem otevírací doby. Pokud ne, sdělte nám to, prosím, do formuláře k otevírací době.

duben, říjen: denně kromě pondělí 9.00 - 16.00

květen - září: denně kromě pondělí 9.00 - 18.00

zámecký park: denně 7.00 - 19.00

Jindy pouze po předchozí dohodě. Poslední prohlídka hodinu před koncem náv. doby.

Vstupné:

50,- plné
30,- snížené
5,- děti do 6 let
130,-/rodinné vstupné
100% příplatek za jizojazyčný výklad
50% příplatek za noční prohlídky
slevy pro skupiny

Prohlídkové okruhy:

S průvodcem (Cz, De, En), 60 min.

Další důležité informace:

- bezbariérový přístup (jen přízemí zámku).
- parkování v obci.
- možnost občerstvení v zámecké kavárně.
- prodej upomínkových předmětů.


Hrad Střekov

Fotogalerie, videopozvánka a situační mapa:

- fotogalerie

- videopozvánka / (soubor ke stažení ve formátu: *.wmv, délka: 6 minut, velikost: 14.2 Mb, rozlišení: 320x240)

- situační mapa

- oficální stránky zámku

Popis hradu:

Hrad Střekov Hrad Střekov je jednou z nejlépe dochovaných hradních zřícenin v České republice. Patří k našim nejromantičtějším hradům. Za tento přívlastek vděčí především své poloze na strmém skalním ostrohu nad řekou Labe.Jeho silueta je již po staletí symbolem města Ústí nad Labem.

První zmínky o hradu jsou z roku 1319. Tehdy se český král Jan Lucemburský rozhodl postavit nad řekou Labe strážní stanici, která by zajišťovala bezpečnost labské plavby. Protože však neměl dostatečné množství finančních prostředků,dal pozemky a skálu v léno bohatému pražskému měšťanovi Peškovi z Veitmile s podmínkou, že na skále vystaví hrad na vlastní náklady a král mu jej poté daruje i s dědičnými právy. Hrad měl být i celní stanicí, která zde dříve skutečně byla. Pešek začal se stavbou a dokončil pouze tzv. Velké stavení, dvoupatrovou budovu, která byla dlouho jednou z nejobývanějších částí hradu.

Po roce působení na Střekově prodal Pešek hrad rodu Vartenberků. Ti se nad řekou Labe usídlili téměř na sto let. V období husitských válek v první polovině 15 století byl držitelem hradu Vlášek z Kladna a v držení jeho potomků zůstal hrad až do roku 1479. Za panování Vláška se na hrad uchýlil pod jeho ochranu probošt a část konventu roudnických augustiniánů a jeptišky z benediktínského kláštera v Teplicích. Hrad byl tedy prostorný a obranyschopný.

Významnými vlastníky byli Hanuš a Lorenc Glacovi ze starého dvora. Roku 1485 si bratři Glacové majetek rozdělili a Střekov připadl Hanušovi, bohatému měšťanovi, který vlastnil v nedaleké Krupce cínové doly. Zasloužil se také o rozšíření a dostavbu hradu, zejména hradní kaple.

Roku 1563 získal hrad Václav Popel , člen duchcovské větve Lobkowiczů, krátce po něm Polyxena z roudnické větve rodu. Jejich majetkem zůstal hrad až do roku 1953, kdy jej převzal Československý stát. Krátkou dobu byl vlastnictvím Klubu českých turistů. V roce 1992 byl hrad v rámci restitučních zákonů vrácen zpět rodu Lobkowiczů, takže je dnes soukromou, avšak veřejně přístupnou kulturní památkou.

Objekt vlastního hradu je velmi dobře zachován, zejména proto, že nebyl válečnými útrapami nijak zvlášť poničen nebo vypálen. Vojenským a obranným účelům však poměrně často sloužil. Za třicetileté války obsadili hrad v roce 1631 Sasové, v roce 1634 krátce Švédové a pak opět v roce 1639 byl hrad opěrným bodem Švédů, ze kterého ovládali okolní kraj. Po roce 1645 sloužil hrad jako posádka také vojskům Torstensonovým. V tomto období také švédská posádka prohloubila a rozšířila koryto Labe, aby umožnila plavbu větších lodí s válečnou kořistí.

Od konce 17. Století přestal být Střekov trvale obydlen a zůstal opuštěn. Ještě jednou však posloužil vojenským účelům, a to za sedmileté války. V roce 1757 byl jako pruský opěrný bod ostřelován děly Laudonových Chorvatů. V té době také došlo k jedinému vážnějšímu poničení hradu, zejména kaple a Velkého stavení. Po odchodu pruské posádky již hrad zůstal trvale opuštěn a postupně chátral. Zájem o něj vzrostl teprve až na počátku 19. století s příchodem evropského romantismu.V tomto období také doznal hrad hned několika změn – byly přistaveny některé části hospodářských budov na dolním nádvoří a také objekt, ve kterém je dnes restaurace Wágnerka na hradní terase.

Součástí hradního komplexu byl také statek a poplužní dvůr, který se nacházel pod hradem na místě dnešního parkoviště. Byl tu až do roku 1961. Některé prameny tvrdí, že v tomto roce se tehdejší prezident rozhodl navštívit město a také hrad. Protože však v blízkosti hradu nebyla žádná parkovací plocha pro vládní automobily, byl na statku zinscenován požár, statek se nechal vyhořet a státní památková péče nechala zbylé budovy strhnout a zlikvidovat.

Ke hradu patří pozemky a lesy rovněž ve vlastnictví rodiny Lobkowiczů. Na jižních svazích pod hradem byly poměrně rozsáhlé vinice. Víno zde pěstované bylo prý vysoce kvalitní. Vinice byly zrušeny kolem roku 1920, kdy byly zdejší vinohrady napadeny plísní a pěstování révy se pak již neobnovilo.

Expozice

Velké stavení - Fotografie z historie hradu a Ústí n.L., dekorativní kachle ze 14.a 15. stol. V letošní sezóně bude v tomto prostoru instalovaná unikátní trojrozměrná expozice - neplatí již pro sezónu 2005, bude nová, v této chvíli ale nemůžeme ještě sdělit podrobnosti

Kaple - Fotografie o vývoji hradu, instalace kachlů.

Historie obyvatel a vlastníků hradu - Historie obyvatel a vlastníků hradu, erby jednotlivých majitelů, trojrozměrná podoba hradu z konce 15. stol. (model) (Věžový palác).

Expozice romantismu - Věžový palác

Věž - Přístupová vyhlídka

Otevírací doba:

Poslední prohlídka začíná obvykle délku jedné prohlídky před koncem otevírací doby. Pokud ne, sdělte nám to, prosím, do formuláře k otevírací době.

21. březen - duben: denně kromě pondělí 9.00 - 16.00

květen - srpen: denně kromě pondělí 9.00 - 17.00

září - říjen: denně kromě pondělí 9.00 - 16.00

listopad - prosinec: sobota - neděle 9.00 - 16.00

Jindy pouze po předchozí dohodě. Poslední prohlídka půl hodiny před koncem náv. doby.

Vstupné:

40,- plné
20,- snížené
60,- noční prohlídky
20,-/osoba - školy s doprovodem

60,- cizinci plné
40,- cizinci snížené
100,- noční prohlídky
10,- vstup do objektu

Prohlídkové okruhy:

S průvodcem (Cz, De, En), 45 min, nejvíce 50 návštěvníků.

Další důležité informace:

- parkování do 100 m placené.
- fotografování povoleno pouze v exteriérech hradu.
- rezervace prohlídek možná.
- možnost občerstvení.
- prodej upomínkových předmětů.


Hrad Házmburk


Fotogalerie a situační mapa:

- fotogalerie

- situační mapa

Popis hradu:

Černá věž Házmburku Archeologické prameny dokládají, že první obyvatelé, kteří vrch využili jako své útočiště a strážní místo, byl lid kultury s vypíchanou keramikou (4600 až 4100 př. n. l.). Mohutný kamenný hrad jehož zbylé části dodnes nacházíme na kopci nad vesnicí Klapý, byl vybudován pravděpodobně v průběhu 14. století a jeho základ tvořil již dříve zde postavený malý kamenný hrad (spíše jen tvrz), zvaný Klepy, který koncem 13. století nechali postavit páni z Lichtemburka. Historicky doložené údaje o existenci hradu pocházejí však až z první poloviny 14. století, kdy nejprve Hynek z Lichtemburka v roce 1314 mění hrad Klepy za jiné zboží s českým králem Janem Lucemburským, a potom, když v roce 1335 prodává král Jan Lucemburský hrad Klepy panu Zbyňku Zající z Valdeka a na Žebráce. Zbyněk Zajíc poprvé užil nového predikátu "z Hazmburka" již v roce 1337. Hrad byl postupně přestavován a rozšiřován na pohodlné a důstojné sídlo především zástavbou východní části vrcholové planiny. Hazmburk, stojící na vrcholu čedičového kopce zabíral celou nezalesněnou plochu kopce. Měl protáhlý tvar od západu k východu v délce 170 metrů a šířce kolem 30 metrů. Dominantou hradu jsou dvě věže - oválná (tzv. Černá) 25 metrů vysoká a hranolová (tzv. Bílá) o výšce 26 metrů. Koncem 15. století se stává trvalé bydlení na hradě pro jeho majitele již nepohodlné a tím také ztrácí na svém významu. Posledním z rodu Zajíců z Hazmburka, kdo vlastnil hrad, byl Kryštof Zajíc z Hazmburka, který jej v roce 1558 prodává hofmistru Království českého panu Janu staršímu z Lobkovic na Zbiroze a Točníku. V té době byl Hazmburk již pustý. V historii hradu se vystřídala celá řada majitelů - Šternberkové, Ditrichsteinové, Hebersteinové - až v roce 1954 byl převeden pod správu státu. V roce 1924 byl však již hrad ve stavu, jak jej nacházíme dnes. Za celou živou historii nebyl hrad nikdy dobyt. Po opuštění hradu Hazmburk pány Zající v polovině 16. století nebyl hrad již dalšími majiteli obýván ani udržován. Do paměti veřejnosti se Hazmburk opět zapsal v první polovině 20. století, kdy nepříznivým klimatickým období došlo k sesuvům půdy a poškození domů v obci Klapý. Novodobé dějiny hradní zříceniny jsou datovány rokem 1994, kdy bylo započato se sanačními pracemi na jednotlivých dochovaných konstrukcích, proběhla elektrifikace hradu a 31. prosince 1996 byla zřícenina otevřena pro veřejnost. Hazmburk - významná dominanta Českého středohoří nabízí neopakovatelný pohled z vyhlídky v Bílé věži do blízkého i dalekého okolí.

Otevírací doba:

leden - březen: sobota, neděle, svátky 10.00 - 16.00

duben - září: denně kromě pondělí 10.00 - 18.00

říjen - prosinec: sobota, neděle, svátky 10.00 - 16.00

Jindy pouze po předchozí dohodě.

Vstupné:

20,- plné * 10,- snížené *** 5,- za zapůjčení cizojazyčného textu.

Prohlídkové okruhy:

Samostatně.

Další důležité informace:

- parkování do 1.2 km zdarma.
- fotografování povoleno.
- možnost občerstvení.
- prodej upomínkových předmětů.


Zřícenina hradu Košťálov


Fotogalerie, videopozvánka a situační mapa:

- fotogalerie

- situační mapa

Popis hradu

Košťálov, v popředí město TřebeniceHrad Košťálov byl vybudován na strmém čedičovém ostrohu, nad důležitou obchodní cestou do Saska, ale kdy to bylo se zatím nikomu nepovedlo doložit. První písemná zmínka o něm pochází z roku 1372, nezmiňuje se však o jeho držiteli, ale o tehdejším purkrabí Alešovi mladším ze Slavětína. Tento příběh zaznamenal kanovník svatovítské kapituly Beneš Krabice Veitmile ve své kronice : "Roku 1372, měsíce července, přihodilo se tak, jakž lidé obyčej měli, na ten čas rozpustile choditi v krátký sukničkách, majíce na nohou zobanovité střevíce neboli s dlouhými nosci, a chtě Pán Bůh ukázati, že jemu se to nelíbí, dopustiti ráčil dne jednoho veliké hromobití. V tom udeřil blesk na zámek, jež slove Košálov, jinak Košťálov a purkrabímu Alešovi ze Slavětína ty zobce neboli nosce, též i manželce jeho, na nohách obou jedním udeřením urazil, však nohám jejich pranic neuškodil." Tato pověst o pyšném a samolibém hradním pánu se v různých obměnách traduje dodnes. V jiné písemnosti se zase píše o Petrovi z Košálu (či Košálova). Není z ní ale jasné, jestli se jméno vztahuje k hradu nebo ke vsi.

Z velikosti hradu i obsahu písemné zmínky (kde se píše o purkrabím) můžeme usuzovat, že jeho majitel byl někdo významný, snad samotný král. Na počátku husitských válek, kolem roku 1420, přenechal císař Zikmund hrad Košťálov, město Třebenice a okolní vesnice, které původně patřily ke klášteru sv. Jiří na Pražském hradě, Janu Kaplířovi ze Sulevic. Existuje také písemná zpráva, že v roce 1422 byl hrad obléhán husity a později tu vzniklo větší panství, pro které byl Košťálov vojenskou oporou. V roce 1459 Kaplířové ztratili Třebenice, které od nich získal Vilém z Illburka, ale hrad Košťálov zůstal i nadále v jejich držení. V roce 1468 došlo k rozděleni panství Kaplířů mezi několik vnuků Jana Kaplíře, ale podle dohody hrad zůstal v jejich společné péči a měl jim být všem stejně přístupný. Tato dohoda zřejmě neplatila dlouho, protože později už se uvádí jako majitel hradu pouze Dobeš Kaplíř, který k němu připojil po roce 1500 statky Košťálov a Skalka. Když hrad přestal vyhovovat nárokům majitelů, nechali si v blízkosti vsi Košťálova postavit dvě tvrze. V držení Kaplířů zůstal až do roku 1611, ale za třicetileté války byl už zcela pustý a od té doby neměl žádné využití. Až v polovině 19.století tu prý byla zřízena jednoduchá podlaha tzv. dupárna a za pěkného počasí se sem chodívalo v neděli na výlety a tančit.

V minulém století tu probíhal archeologický výzkum a tak vám mohu něco napsat i o samotném hradě. Podle charakteru stavby byl nejspíš postaven na počátku 14. století. Na zvýšené jižní části stála mohutná obdelníková obytná věž, tzv. horní hrad, zbytky kterého se dochovaly dodnes. Přízemí paláce bylo bez oken, v prvním a druhém patře byla malá okna a ještě počátkem minulého století, kdy se zřítilo druhé patro, bylo vidět části třetího patra, kde byla okna velká. Bohužel dnes už tuto část uvidíte jen na starých obrázcích. V současné době je přízemí zasypané sutí a když stojíte uvnitř zdí, jste vlastně v prvním patře, kde jsou ta malá okna a otvory dveří. Při výzkumu byly nalezeny zbytky sklepů a také hradní kaple. Podle tvaru terénu se dá usuzovat, že se pod hradem nacházel ještě dolní hrad. Ze zbytků části mohutné hradební zdi na prostranství pod vrcholem se předpokládá, že byl hrad z této jižní strany opevněn hradbami s branou, které uzavíraly malé nádvoří, kde se na východní straně nacházela kuchyně a na severozápadní kovárna. Usuzuje se tak podle nálezů (keramika, gotické kachle a kovové drobnosti např. klíče, zámky, přezky a nákončí opasků, ostruhy, části postrojů, zbytky zbraní a šípové hroty) a místa jejich nalezení. Právě podle toho vytvořil A. Sedláček plán hradu, na který se můžete podívat. Vyjmenované nálezy je možné vidět v muzeu v Třebenicích. A ještě něco o těch zmiňovaných tvrzích. Po první z nich, tzv. Skalecké, postavené v 16.století při poplužním dvoře ve vsi Košťálov (pravděpodobně Janem Kaplířem ze Sulevic), nezůstaly žádné stopy. Ta druhá, tzv. Čížkovická tvrz, byla poprvé zmíněna v roce 1622, kdy byl majetek Adama Vchyňského z Vchynic konfiskován pro jeho účast na Českém stavovském povstání a novým majitelem se stal Adam Erdman Trčka. Tvrz se stala součástí panství Čížkovic a byla označována jako Mladý Košťálov.

Pověst

Na závěr ještě jednu pověst o založení hradu Košťálova. Je moc hezká a najdete ji v knize E. Petišky "Čtení o hradech, zámcích a městech." Určitě to však není o založení tohoto hradu z počátku 14. století, ale muselo to být ještě mnohem dřív a jestli to je pravda, tak tam nejspíš stál hrad (hradiště) dřevěný, ze kterého se nedochovalo nic, ale v pověsti zmiňovaný dvůr Třebenice se změnil na město, které existuje dodnes. Podle Hájkovy kroniky české byl "hrad založen roku 747 Košťálem, mužem znamenitým a Bělou, sestřenicí kněžny Libuše, dcerou Bivoje. Košťál vyhledal vrch výborný a skálu přepevnou a na ní převysoký hrad postavil". Dokladem slovanských hradišť v okolí je i nedaleká obec Vlastislav. Psal o ní ve své kronice Kosmas v souvislosti se slovanským hradištěm, vybudovaným podle pověsti v 9.století knížetem Vlastislavem. Pozůstatky tohoto hradiště se dochovaly dodnes, severně od vsi, v místě zvaném "Na šancích". Doporučujeme Vlastislav také navštívit, protože je tam hezky, najdete tam zbytek hradu, zámek i jiné zajímavosti o kterých vám něco napíšu v další stránce. No a z těch pověstí o Košťálově (a zdaleka to nebyly všechny) si vyberte tu, která se vám nejvíc líbila, přesto že víte, že "Fantazie, která je matkou veškeré poezie, je také matkou veškeré historie", ale jak by řekl Schliemann, jsou pověsti, které říkají pravdu!


Zřícenina hradu Kamýk


Fotogalerie a situační mapa:

- fotogalerie

- situační mapa

Popis zříceniny:

Zřícenina hradu Kamýk Údolí labské od Litoměřic až ke Hřensku patří k nejkrásnějším krajinám Čech. Některé části jeho jsouce zúženy stráněmi neposkytují rozhledu. Nejvíce rozhledu lze užíti v Libochovanské kotlině opatřené vší krásou malebné krajiny horské. Zvláštního půvabu ji poskytuje zřícenina Kamýku sice vysoko se vypinajicího, ale přece od východních hor převýšeného. Na konci skalnatého ostrohu k jihozápadu se táhnoucího strmí kuželovité skalisko čedičové na jehož temenech strmí věž rozvrácená, jako obrovská výheň již vypálená. Věž tato založena byla do čtverhranu obdélného až nepravidelného, takže byla i překlenuta přes rozsedlinu, která skalisko na dvě dělila. Vchod této věže, jejíž jihozápadní strana se docela sesula, byl na západní straně a přístup k němu byl asi týmž způsobem jako u Trosk. Pata skaliska tmavobarevného objata jest hradbou zdělanou ze světlého vápence, která prvotně jen ohradou byla, pro obydlí ve věži se nacházející, avšak pro nepohodlné bydlení přistavěno obydlí ke hradbě a v ní i okna vylomena na venkovskou stranu, což odporuje středověkým pravidlům opevňovacím.Na třech stranách byl hrádek tento objat příkopem místy ještě dobře zřejmým.

Po opuštěni hradu užito ho k vystavění chalup a některé z nich i k hradbám přistavěny. Na severovýchodní straně mezi hradbou a skaliskem věže jest skalnatý odstavec, jenž dříve snad nějaké dřevěné stavení nesl. Bývalé sklepy na skále posud se potřebují. Pod hradem jest vesnice Kamýk panský dvůr a zámeček, v okolí vinice a ovocné sady. Čtvrt hodiny daleko jest kaplička sv. Jana Křtitele a nedaleko ní pověstné místo, kde se pod skalami i v létě led nachází.

Název Kamýka není u nás vzácný, ale nikde nepřipomíná tak kamene, jako zde. Komu okolní krajina ve 13 století patřila není známo. Zakladatel hradu byl Jindřich předek Kamýkův z Pokratic erbu jednorožce a tedy strýc tehdejších Běškovců. Král Jan mu povolil vystavěti Kamýk, načež Jindřich jej a ves Čahostice od něho přijal v manství a l. 1319 dne 9. ledna přísahu a povinnost manskou učinil. Povinnost manská byla (aspoň v 15. století) "klobúček nebo čepici před králem neb před ciesařem pokloniece se smeknúti".

Jindřich vyskytuje se potom několikráte v pamětech. L. 1322 pojal pod opravu a obranu ves Miřejovice od opata Milevského, l. 1338 činil těžkosti Roudnickému klášteru pro jistou horu u Babiny a jako svědek připomíná se do r. 1347. Jindřich měl několik synův, z nichž dva dal k stavu duchovnímu. Jeden, Jan byl do r. 1360 farářem u Všech Svatých v Litoměřicích a l. 1362 stal se proboštem zdejší kapitoly. Po odstoupeni jeho z fary u Všech Svatých následoval bratr jeho Haiman, ale zemřel již l. 1363. Třetí syn byl Jindřich, jenž tuším statky bratrovy spravoval. Čtvrtým snad synem byl Litolt, jenž byl v l. 1375-1377 pánem na Petrovicích u Děčína. Ani o jednom z nich, ač se všichni psali z Kamýka, nelze říci, že Kamýk drželi. Tento zajisté byl koupen od Karla IV. bud ještě za Jindřicha aneb jeho synův ; Karel pak jsa dlužen peníze Zbyňkovi Zajíci z Hazemburka dal mu l. 1352 hrad Kamýk v manství.

Zbyněk zemřel l. 1368. Zboží jeho dědili mladší syn Vilém a vnuk Mikuláš syn Janův, jenž l. 1395 zemřel. Zůstavil syny Jana a Mikuláše, kteří vládli několik let nedílně. Za té vlády byl Kamýk buď zastaven anebo vládě zvláštní odevzdán. Připomíná se l. 1402 Jetřich z Blaholic seděním na Kamýce a l.1407 byl tu purkrabí Racek ze Studeněvsi. Okolo l. 1410 nastalo dělení. Jan dostal hrad Kamýk s vesnicemi, vsí Žabovřesky a Břežany a mlýn v Mileticích a Mikuláš hrad a město Budyni s vesnicemi. Jan se psal odtud seděním na Kamýce. Za těch dob bývalo zvykem, že farář v Zásadě u Litoměřic aneb jeho střídníci přicházeli na hrad Kamýk a tu mši svatou sloužili. Není nám známo, jak to přišlo, že Mikuláš Zajíc bratr Janův držel po něm Kamýk. L. 1425 jej prodával, ale tuším jej již ve své moci neměl. Strana pod obojí zajisté jej opanovala a Hynek z Valdšteina a Kaldšteina držel jej l. 1427 s městem Lipým. Téhož léta zavražděn Hynek, když se s jiným o města Pražská pokoušel. Kdo potom Kamýk měl, není nám známo; tolik víme, že Jan Smiřický, Zikmund Děčinský z Vartemberka a tuším Zbyněk Zajíc z Hazmburka v červenci I. 1428 lstivě opanovali hrad Kamýk, asi dvacet vesnic vypálili, 100 sedláků zajali a 100 kusů dobytka ukořistili. Dobytý hrad tuším odevzdán Mikuláši a ten jej prodal po druhé l. 1431, 23. prosince Vilémovi z Konic. Vilém obdržel od císaře Zikmunda rozmanité duchovni statky, (byl l.1440 na krajském sjezdu v Roudnici) a od krále Ladislava obdržel l. 1454 nejen léno na hrad Kamýk nýbrž i Pátek s vesnicemi v zástavu.

Také držel Pokratice až do r. 1461. Obdržev od krále (1457) mocný list odkázal (1468) hrad Kamýk s dvorem poplužným pod hradem a vesnice které k němu držel, Petrovi ze Lstiboře, bratru svému tetěnému. Nicméně seděl na Kamýce ještě přes: 10 let. Zboží Pátecké postoupil také l.1478 ale nechal si vesnice zápisné u Litoméřic, jež mu král Vladislav l. 1478 potvrdil, ano i l. 1479 na vsích Brňanech a Bohušovicích peníze připsal.. Ty pak postoupil (1480) Bohuslavovi Kuplíři ze Sulevic. Aby Petr měl dědictví jisté, vzdal zboží Kamýcké králi (1478) a nemoha osobně pro svou nemoc jako starý člověk před králem státi prosil skrze prokurátora, aby je Petrovi udělil v manství, což se i stalo. Zemřel l. 1481.

Petrem Klíčovským ze Lstiboře počíná se řada vladyk Kamýtských ze Lstiboře, jak se potomci jeho jmenovali. Také Petr dosáhl toho, že mu král Vladislav hrad Kamýk s vesnicemi a příslušenstvim z manství propustil. Petr zemřel před r. 1493, zůstaviv sirotky Jana a Viléma. Onen držel potom (1507) Klučov, tento Kamýk. Bud se na propuštěni z manství zapomělo, aneb Vilém o vymazání Kamýka z desk dvorských se nestaral, proto mu vznikla r. 1504 nepříjemná zaměstnání u soudu dvorského. Poněvadž všichni manové, když z toho panství pánům svým vrchním ve dni a v roce povinnosti a slibu manského neučiní, tehdá právo své pánu vrchnímu tratili, poslali úředníci dvorští jménem královým listy do měst královských napomínajíce ty many, kteří ještě králi povinnosti neučinili, aby konečně do sv. Jiří (r. 1503) povinnost svou učinili Vilémovi z Peršnteina na místě králově. Vilém přidal ještě lhůty do sv. Martina (r. 1503) a když se držitel hradu Kamýka potom prý o léno nepřihlásil, prohlášen statek r. 1504 v lednu za propadený a královo právo dáno Albrechtovi z Kolovrat a na Libšteině. Vilém proto se soudil u soudu dvorského, arci že při svou vyhrál, ale přece měl proto mnohá zaneprázdněni.

Výhled z Kamýka na Radobýl Vilém Kamýtský ze Lstiboře ženil se s Lidmilou ze Sedlic a jí 500 kup na zboží svém Žernoseckém věnoval. Když byly l. 1541 desky zemské shořely, učinil si Vilém nový vklad zboží svých sám a udal u úřadu desk r. 1543: Kamýk hrad, dvůr pop. a popl. ves celou Kamyk, Žernoseky tvrz, dvůr pop., ves celou a jiné vesnice). Avšak hrad byl tehdá trochu sešlý, pročež jej dal dotčený Vilém r. 1547 zdmi ohraditi a vytesati nade dveřmi zámeckými erb svůj kamenný, který ještě Paprocký okolo r. 1600 viděl. Avšak zdá se, že v posledních letech života svého sídlíval v Žernosekách. Byv před tím radou komorního a potom zemského soudu, zemřel r. 1551 (5. května) zůstaviv syny Albrechta a Jana Šebora. Posledním pořízením (1548) statek svůj poručil manželce své Lidmile ze Sedčic až do stavu změnění, učiniv ji též poručnicí dětí svých, ji pak k radě přidal Fabiána Sekerku ze Sedčic na Lobkovicích svaka svého, Ladislava Ostrovce z Královic ujce svého a Pavla Kapléře ze Sulevic na Běškovicích. Zároveň ji také zapsaných již dříve 1000 kop míš. znovu pojistil. Poručnická vláda trvala potom až do r. 1554, kteréhož Lidmila zemřela.

Synové byli již l. 1555 svéprávní a nedílní píšíce se na Žernosecích a Obřiství. Avšak před r. 1566 rozdělili se tak, že onen dostal Obřístvi a tento Žernoseky ovšem s Kamýkem. Jan, jinak Všebor, věnoval l. 1585 na zámku Kamýku manželce své Lidmile ze Sulevic a psával se seděním na Kamýku a Žeroosecích. Že byl hrad Kamýk v dobrém stavu, shledává se z toho, že Jan ustanovil, aby po smrti jeho dcery s manželkou na Kamýce bydlely.Zemřel l. 1589 á synové jeho Vilém a Mikuláš se rozdělili brzce po jeho smrti. Onen vzal Žernoseky, tento Kamýk. Mikuláš pojal k manželství Majdalénu Robmhapovnu ze Suché a věnoval jí (1592) 7500 kop míš. na zboží svém.

Nemaje s manželkou touto plodů domníval se, že nebude míti kromě ni dědice, pročež ji r. 1594 ve formě zápisu na 10.000 k. míš. postoupil panství Kamýtského, totiž zámku se dvorem a vsí. Když mu ale manželka jeho zemřela, pojal v druhém loži Polyxenu Vřesovcovnu a na Brozanech, kteráž mu potomky porodila. Poměry se byly v době tehdejší již změnily. Přetvořené válečnictví a jiné změny posledních století nepotřebovaly již vysokých a tvrdých sídel, šlechta pak libovala si více v takových sídlech, která měla pohodlnou polohu v nížině, tak že se odtud též na práce hospodářské dohlížeti mohlo. Tak i soudíce držitelé Kamýka vystavěli si na úpatí vrchu u dvoru novou tvrz, ve kteréžto bydlili.

Hrad Kamýk nebyl potom opravován, nějaký čas sice ještě vytrval, ale potom pomalu v rumy klesal. Mikulášův syn Jan Jiří byl při vypuknutí povstání stavovského r. 1618 velmi mlád; to bylo ale také příčinou, proč se v tehdejší bouře nezapletl a v pokutu neupadl. Poručenství nad ním dal plnomocný místodržitel Karel z Lichtenšteina r. 1623 strýci jeho Janovi Všeborovi Kamýtskému ze Lstiboře a na Libochovanech, ale ten s mladšími bratry svými sám upadl v pokutu a všechny statky jich zabaveny jsou. Jan Jiří chtě se pro náboženství ze země vystěhovati, prodal 1628 panství své starý zámek "Kameyk" řečený a pod ním tvrz též "Kameyk se staveními, sklepy, starým pivovárem, ovčínem,dvorem poplužným a vsi" Heřmanovi Černínovi hraběti z Chudenic a manželce jeho Anně Salomeně rozené Hradištské z Hořovic za 29.000 kop míš. Jan Jiří vrátil se l. 1631 na krátko na Kamýk a jeho se ujal. Za něho začalo zpustošení našeho hradu. Saské vojsko, jež bylo 1631 až 1632 v Litoměřicích a okolí zůstávalo, na svém zpátečním pochodu zteklo hrad Kamýk, jej vyplenilo a bohatou kořist s sebou na Labi odvezlo, jak psaní Hermana Černína r. 1633, 11. ledna dané, svědči. Včas přikvapil pluk Valdšteinský a odňal jim kořist, kteráž nyní v Litoměřicích uložena byla, až zase p. Černín prostředkováním Baltazara de Maradas k svému jmění přišel. I řádění Švédů v okolí zajisté k zpustošeni hradu pomáhalo. Vrchnost tu více bydleti nemohla, ano 1664 jíž jen v zříceninách zůstával chudý sedlák. Anna Hradištská zůstavila později polovici svou manželu svému Heřmanovi. Po smrti toho pána (1651) dostal se statek vdově zůstalé Sylvii Kateřině, roz. hrabínce z Karetta a Míllesima,kteráž Kamýk k panství svému Lovosickému připojila. Statek Kamýk patřil k Lovosicům až do r. 1863, kdež odprodán a od té doby jest samostatným statkem.


Hrádek Helfenburk


Popis hradu:

Vyhlídková věž Helfenburku Hrad jehož trosky sváděly malíře a grafiky minulého století ke stále novým skicám a obrazům,okolní lid k tvorbě nejroztodivnějších pověstí, hra do jehož minulosti chceme pohlédnout, patří k těm, které ani dnešní doba techniky nezbavila kouzla romantiky a stále nové vědecké poznatky mu neubraly na tajemné přitažlivosti.Jeho dějiny jsou spojeny s významnými jmény české historie a ve stavbě samé se odráží vývoj české gotiky 14., 15. století,která dala mnoho podnětů při realizaci tohoto reprezentativního architektonického díla. Avšak nebylo tomu tak vždy ...

Počátky hradu jsou mnohem skromnější.Sahají před rok 1375,kdy jak se dozvídáme z písemných pramenů, prodal Helfenburk, jinak zvaný Hrádek, Hanuš z Helfenburku pražskému arcibiskupství. Prodat hrad však neznamenalo prodat pouze stavbu samu ale i lesy , pole, vesnice a města hradem spravovaná. A tak arcibiskup Jan Očko z Vlašimi 13. března 1375 obohatil majetek nejvyšší české církevní instituce o další půdu a lidi. Koupě byla tak významná, že znamenala i správní reorganizaci staršího zboží na pravém břehu Labe. Sídlem výkonné moci a centrum všeho zdejšího arcibiskupského majetku,který zahrnoval městečko Hoštku a vsi Blíževedly, Velký Hubenov, Strachaly, Mošnice, Robeč,Kalovice, Náčkovice, Dřevčice,Tuháň a Pavličky, se stal nově získaný Helfenburk. Jeho tehdejší podoba však neodpovídala představě, kterou si při pohledu na dochované zbytky zdiva učiníme dnes.

České jméno hradu - Hrádek - bylo výstižným označením tehdejší stavby, jejíž sporé zbytky nedovolují ani rekonstruovat jeho podobu. Setřel ji čas, stejně jako další přestavby, a tak jen s pomocí lépe dochovaných hradů můžeme usuzovat na nejstarší vzhled tohoto panského sídla Hanuše z Helfenburku. Byl dán staveništěm, pískovcovým hřebenem, táhnoucím se po ostrožně nad údolím Hrádeckého potoka. Z plošiny od Rašovic vedla přístupová komunikace po ostrožně, nesbíhala však tak jako dnes k patě skalního hřebene,ale vedla po něm a pomocí dřevěných ramp překonávala různé nerovnosti terénu. Avšak tam,kde vozy projížděly po skále, vyhloubila jejich kola cestu tak, že i po staletích můžeme vysledovat její směr. Jedinou překážkou příchozím byl ve skále tesaný příkop, přetínající skalní hřeben v místech, kde je dnes hlouběji prolámána průrva mezi věží a jádrem hradu. Příkop oddělil konec skalního hřebene od ostatního masívu a tvořil ochranu staveniště, na kterém si musíme představit obytnou budovu, věž a obvodové opevnění s bránou tak,jak se s tím setkáváme na jiných hradech ostrožního typu.Toto prosté,nejspíše dřevěné sídlo koupilo pražské arcibiskupství spolu s ostatním příslušenstvím. Jan Očko z Vlašimi však nebyl s hradem spokojen. Neodpovídal ani představám o reprezentativnosti, ani požadavkům na opevnění.

Stavební přeměny, ke kterým po roce 1375 došlo, změnily charakter hradu od základů. Stará přístupová komunikace byla přehrazena příkopem s mohutným valem a nová cesta byla svedena k severnímu úpatí skal tak, jak je tomu dosud. Rovněž starý příkop byl polámán až pod úroveň paty skalního hřebene a doveden ke svahu ostrožny, kde přerušoval novou cestu ke hradu. Ta jej překonávala pomocí padacího mostu kolébkové konstrukce. Za opevněním přiléhal k patě osamoceného skalního suku prostor s hospodářskými budovami., šedesát jeden metr hlubokou studnou a sklepy. Odtud vedl přístup do obytné a reprezentativní části, situované však na horní plošině skály. Vstup byl z bezpečnostních důvodů skutečně komplikovaný.

Hned za hradní bránou vkročil příchozí do malé předsíně přízemní místnosti s křížovou klenbou. Z předsíně stoupalo do prvního patra lomené schodiště, vytesané v síle zdi. Pískovcovým pylonem protesaná chodba zavedla příchozího nad hospodářský trakt. Odtud vyšel na hradební ochoz. Teprve z něho bylo spojení se vstupem do obytných prostor hradu, zprostředkované můstkem, ve své druhé části padacím. Nové řešení vstupu vysoko nad úrovní terénu je typické pro skalní hrady i jinde. Upravenými skalními spárami se pak dalo vystoupit do vyšších pater, které sloužily reprezentativním a obytným funkcím. Interiér, jehož vnitřní členění neznáme, byl osvětlen okny, v některých případech s ostěním připomínajícím svou profilací okna na hradě Karlštejně. Nejméně dvoupatrová budova byla zastřešena asi sedlovou střechou, přeloženou středověkou keramickou krytinou - prejzami.

Vstup do hrádku Všechna bezpečnostní zařízení majitele hradu, pražské arcibiskupy, ovšem neuspokojovala. Budování dalšího opevnění však připadlo až nástupci Jana Očka z Vlašimi, Janu z Jenštejna. Poměrně mladý míšeňský arcibiskup Jenštejn byl ustanoven pražským arcibiskupem v březnu roku 1379, po rezignaci svého strýce Jana Očka.Nový arcibiskup,vzdělaný universitami v Bologni,Padově, Montpellieru a Paříži, výborný společník a kavalír, byl brzy po svém jmenování do církevního řádu uveden i do funkce kancléře Václava IV. Úspěšná kariéra mladého Jenštejna však netrvala dlouho. Hned následujícího roku propukla v Čechách jakási,snad morová, epidemie, která ohrozila mnoho lidí. Mezi nimi byl i Jan z Jenštejna, kterého nemoc sužovala celé léto. Po svém uzdravení začal stále více hledat samotu, hloubat nad teologickými díly a oddávat se askezi. Tím se však vzdaloval rušnému životu panovníka dvora.Současně se jeho politická koncepce,jednoznačně uznávající římského papeže Urbana VI.,setkával s nesouhlasem Václava, který se v té době již klonil na stranu opačnou, k avignonskému vzdoro papeži. Neshody v zahraniční a posléze i vnitřní politice se záhy přenesly i do osobních vztahů mezi arcibiskupem a králem. Jenštejn byl roku 1384 zbaven funkce kancléře a další prohry ve sporech s králem jej pak postavily do politické izolace až odešel,po předání arcibiskupského úřadu 2.července 1396,z politického života úplně. Jeho útočištěm se stal hrad Helfenburk, který si již předtím vyhradil na dožití. V té době již stálo nové opevnění s čtverhrannou věží. Svědčí o tom příhoda, kterou zaznamenal Jenštejnův přítel a životopisec převor augustiniánského kláštera v Roudnici Petr Klarifikátor : " A když se vzdal svého úřadu, přihodilo se na hradě Helfenburku, že pro příchod Mistra Jindřicha, profesora posvátné teologie z řádu Kazatelů, muže opravdu zbožného, nedokonal obvyklé motlitby a spěchal jej uvítat,utrpěl však nebezpečný pád z mostu vedoucího z nové věže, kterou vystavěl, a když visel mezi nebem a zemí, s pomocí boží se vyšvihl nazpět s tím, že se lokty přidržoval dřev, uchrániv se zmíněného pádu, jímž by si střemhlav zlomil vaz ."

Věž, o které Jenštejnův životopisec mluví, zůstala nejlépe dochovanou stavbou celého hradního komplexu. Je zapojena do věnce hradeb, vybíhajících v těchto místech po příkré skále oddělené od staršího jádra již dříve prolámaným příkopem. Jeho zdvojením vznikl další osamocený skalní blok základna věže. Čtvercový půdorys dovoloval využít stavbu k obývání. Tři poschodí byla přístupná po dřevěné lávce vedoucí z protilehlého skalního jádra na pavlán v úrovni prvního patra. Do věže vedl vstup hrotitým portálkem předělaným v 19. století na okno.Na jih a sever se otvírala úzká okna s lavicemi ve výklencích. Východní (vnější) strana věže byla bez oken, a to nejen zde ale i v ostatních poschodích, kde byla zbudována až při novodobých opravách. Tři okna ve druhém patře osvětlovala obytnou místnost vybavenou i prevetem - záchodem vysunutým z věže pomocí kamenných konzol nad nově proraženým dnešním vchodem a krbem, jehož zbytky již patrny nejsou. Tato místnost sloužila i poslednímu majiteli hradu, Josefu von Schrollovi,, jak o tom svědčí jeho erb nad jižním oknem. Protilehlý okenní výklenek posloužil středověkému staviteli jako vchod na točité schodiště do třetího poschodí rozšířeného nad patrovou římsou.Zde je již původní středověký vzhled jen stěží rekonstruovatelný, neboť úpravy 19. století zasáhly tento prostor nejvíce. Na rozdíl od dnešní podoby je však třeba si představit ukončení věže valbovou nebo sedlovou střechou, krytou břidlicí.

V případě napadení ovšem sloužila věž především jako ochrana bran prolomených v hradbě při jižním úpatí skály. Před přímým útokem je chránil příkop, v době klidu překlenutý mosty pro povoz i pro pěší. Obě výše položené brány zprostředkovaly přístup přímo do vnitřního hradu, neumožňovaly vjezd na nově vzniklé nádvoří jižně od věže. Proto byla v hradbě zbudována brána další, situovaná níže, nedaleko nároží. Pro zvýšení její bezpečnosti vysunuli obránci z hradby nad hrotitým portálem dřevěné podsebití. Opevnění bylo třeba posílit i na západní straně hradu, kde jinak pravidelnou zeď přerušovala vyčnívající skála. Její začlenění do hradeb stavitel využil ke zbudování vížky, chránící nepřehledný úsek. Další prolomení hradeb znamenala malá výpadní branka, vedoucí k zemnímu opevnění,které se táhne podél jižní hradby, kde je svah mírnější než na severní straně. Tak byl celý starší hrad obehnán novou obvodovou zdí, která jednak rozšiřovala hradní areál jednak násobila starší opevnění. Tento jev častý i na jiných českých hradech, měl uchránit hradní stavby před neustále se zdokonalující vojenskou technikou. Ke skutečné změně obranného systému pomocí flankování docházelo však v českých zemích až později, na počátku 15. století. Tyto novinky však již Helfenburk nepostihly i přes to ,že byl stále obýván. V této své konzervativní podobě zůstal ukázkou nazírání gotického stavitele na hradní architekturu konce 14. století.

Vstup do vyhlídkové věže Po smrti Jana z Jenštejna v Římě roku 1400 připadl hrad opět k arcibiskupskému majetku a těsně před vypuknutím husitské revoluce se stal hrad přechodně pokladnicí relikvií, knih, liturgického nádobí i jiných cenností pražského svatovítského chrámu. A pak v roce 1426, přivítal hrad naposledy nejvyššího českého církevního představitele - arcibiskupa Konráda z Vechty. Rodák z Westfálska, oblíbenec Václava IV. Konrád, se stal arcibiskupem pražským 17. července 1413,ačkoliv již předtím nějakou dobu arcibiskupství spravoval. V neklidných dobách Václavovy vlády bylo jeho postavení zvlášť obtížné. Zpočátku byl nerozhodný, později však přešel na stranu Zikmunda, do protihusitského tábora. Ještě 28. července 1420 korunoval Zikmunda na českého krále. Ale ani ne za rok po tomto polotajném aktu na Pražském hradě, 21. dubna 1421, se veřejně přihlásil ke čtyřem pražským artikulím,základnímu programu husitů.Ve službách podobojí se zúčastnil čáslavského sněmu,řady jednání politických i teologických a zásahů proti sektářům. Když pak na něj roku 1426 uvalil papež klatbu, ukryl se na Helfenburku, který však v té době,spolu s Roudnicí, byl zastaven Janu Smiřickému. Pod jeho ochranou zůstal Konrád až do své smrti roku 1431. Jan Smiřický vlastnil Helfenburk do roku 1453, kdy byl odsouzen a popraven za údajnou zradu státních zájmů. Panství však setrvalo i nadále v držení rodu, neboť připadlo Janově manželce Markétě z Michalovic. Ta je brzy prodala Jindřichu z Rožmberka. Po jehosmrti se zboží dostalo roku 1457 jako dědictví do rukou Zdeňka Konopišťského ze Štemberka.Ten se v době politických zmatků postavil proti Jiřímu z Poděbrad.Osud svého majitele sdílel i hrad a musel se proto roku 1467 bránit Poděbradovým vojskům.Vzdal se asi,stejně jako Roudnice, téhož roku a připadl králi. V královském držení byl i v roce 1475, kdy jej koupil rod pánů z Illburka. Neustálé přesuny majetku uvnitř rodu přivedly nakonec roku 1591 Helfenburk Joachymu Malcanovi na Milíči a Pencelíně. Ten zboží rozprodal na zaplacení dluhů.Část majetku s hradem koupil Jan Sezima z Ústí.Sezimové však hrad již k obývání neužívali.Když jej na počátku třicetileté války, 18. listopadu 1620, vypálilo vojsko maršála Buquoye, byl to první krok k jeho zkáze.Sezimův majetek jako majetek všech členů protihabsburské koalice, byl konfiskován. Jako takový jej získali jezuité, kteří však za centrum svého majetku měli Liběšice.Hrad upadl v zapomnění,takže když jej navštívil roku 1679 Bohuslav Balbín,mohl o něm napsat :"Hrad pustý zápasí nyní s časem a stářím též sebe sama znenáhla sutinami svými pohřbívá, Hradec neb Hrádek jindy nazván byl, nyní se ale novým jménem (poněvadž mínili někteří, že tu opice pelechy své měly a lidé na ně ozbrojeni vyšli) Affenburg nazývá u nynějších".

Opuštěný a chátrající hrad se stal nejen námětem obrazů Karla Roberta Crolla, grafika Ludvíka Buquoye a Antonína Pucherny, ale nejdeme ho i mezi Máchovými "hrady spatřenými". Opuštěna však zůstala zřícenina až do roku 1887, kdy majitel panství Josef von Schroll zahájil opravy hradu a rekonstrukci zřícené části věže. Již v roce 1889 byly opravy ukončeny a věž využita jako Schrollovo letní sídlo.

K dalšímu zájmu o hrad došlo až v šedesátých letech našeho století, kdy se ho ujala skupina dobrovolných pracovníků pod vedením odborného pracovníka Okresního vlastivědného muzea v Litoměřicích Františka Fišera.Skupina trempů vyčistila hrad od vegetace a provedla archeologický výzkum studny, který poskytl množství cenných archeologických nálezů. V současné době je hrad ve vlastnictví města Úštěk, na jehož správním území Helfenburk leží. O údržbu a průvodcovskou činnost se od roku 1978 stará skupina dobrovolníků. O víkendech je přístupný celý areál Hrádku včetně interiéru věže. Současný systém soustavné péče o tuto významnou historickou památku dovoluje věřit, že hrad bude uchován i pro budoucí generace.